Jedni Volbeat milují a druhým leze pořádně na nervy. Důvod? Řekl bych, že až přehnaná snaha se zalíbit ať to stojí cokoliv. Líbivost a vlezlost tomuto albu vůbec není cizí, a proto se najde řádka kritiků, kteří kvůli dobře vystavěným skladbám, které na vás vlezou již po prvním poslechu, hodnotí tuhle desku velmi nízko.
Já osobně to však tak černě nevidím a album řadím k tomu nejlepšímu, co v minulém roce spatřilo světlo světa v této žánrové škatulce. Skladby jsou plné svěží energie a pořádně zpěvné, budete si je zpívat ještě opravdu dlouho při různých každodenních činnostech. Desce však nechybí ani tvrdost, která střeží melodičnost na té správné uzdě. Kořeny a inspiraci Volbeat, lze poměrně rychle určit s jasnou přesností. Volbeat je vlastně (když to přeženu) Johnny Cash, který hraje Metallicu. Není to fajn spojení?
Volbeat – The Nameless One
To, že je album opravdovým klenotem dopomáhá i fakt, že kapelu obohatila čerstvá krev. Nejprve v roli producenta, který ze svého postu plynule přešel na místo chybějícího kytaristy v kapele. Tímto vyvoleným je již bývalý kytarista Anthrax Rob Caggiano.
Volbeat – Dead But Rising
Na albu můžeme kromě charismatického hlasu Michaela Poulsena, najít i hosty jakými jsou nikdo menší než King Diamond nebo Mark “Barney“ Greenway. Najde se tady i jedna ženská návštěva jménem Sarah Blackwood a to ve skladbě Lonesome Rider.
Volbeat & Sarah Blackwood – Lonesome Rider
Již zmiňované zpěvné skladby, jsou korunovány skvělými, místy až thrashovými riffy, doplněné o vkusně naaranžované kytarové sóla, které znějí ve prospěch a nikde zbytečně nevyčnívají. Tohle vše dýchá výborně zakulaceným zvukem, kterému nechybí jak jemnost, tak i zároveň říz. Desku si obvykle pouštím, když potřebuji dobít dobrou náladou a vyčarovat úsměv na rtech, protože radost ze života z téhle hudby jen srší!
| autor: Erik Hajtmánek