Třetí festivalový večer otevřel baskytarista kamerunského původu, všem dobře známý Richard Bona. Ten se na JazzFest Brno vrátil po deseti letech a náležitě si návštěvu naší krajiny užíval.
Ostatně i beznadějně vyprodané Janáčkovo divadlo bylo jasnou ukázkou toho, že Bona se u nás těší velké popularitě. Kdo na tomto výjimečném koncertu chyběl, může silně litovat. Richard s sebou přivezl kapelu národnostně i žánrově pestrou. I přesto, že kapela v den koncertu přiletěla z předchozí zastávky v Aglii, únava nebyla nijak znát a při příchodu na pódium jim nechyběla na tvářích radost a chuť předvést to nejlepší co v nich je. Hudba Richarda Bony vychází především z rytmů a melodií jeho rodného domova, okořeněná vlivy kubánských potažmo latinsko amerických kultur. Pro mě jako posluchače Evropana je tento typ frázování, vnímání rytmu a stavby skladeb něčím naprosto neuchopitelným a unikátním. Kapela publiku představila neotřelé skladby plné bohaté rytmiky, nad kterou pevně dřímala Bonova basa. Ten hrál vždy ve prospěch skladeb a jeho mistrovství vypustil, jen když bylo potřeba. Nutno říct, že Bona je již v takové fázi své kariéry, kdy si může dovolit naprosto cokoliv a publikum to vždy ocení. Jeho smysl pro humor a nekonečné vtípky o České republice byly výborným zpestřením mezi skladbami. Po celém životě stráveném na pódiu je v interakci s publikem naprostou jedničkou. Zkrátka světová hudba nejvyšší jakosti doplněná životní moudrostí a nadhledem frontmana…takový byl Richard Bona letos v Brně!
Richard Bona – at Markbass Headquarters
Malá výtka k dramaturgii tohoto večera je, že Dan Bárta společně s Robert Balzar Trio a Filharmonií Brno měli svůj set předvést jako první. Bona totiž roztančil a uvedl do varu celé Janáčkovo divadlo a dojem z celkového večeru by byl větší, kdyby právě to bylo skutečným vyvrcholením celého večera. Předvést klasičtější pojetí jazzu s orchestrem po rytmicky našlapané world music je jistým krokem zpět. Bez ohledu na to však druzí účinkující kvalitou vystoupení jinak nezaostali. Trio Roberta Balzara bylo ve skvělé formě a s filharmonií se jejich virtuozita ještě podtrhla. Méně přesvědčivý projev měl tento večer Dan Bárta, který působil nejistě a již jsem od něj zažil lepší pódiovou performance. Upřímně jsem taky čekal, že Filharmonie dostane více prostoru a aranže skladeb budou košatější. Vystoupení působilo sterilně, umírněně a bez vetší energie. Netřeba však vinit pouze hudebníky, bylo zkrátka těžké se po prvním setu sršícím energií naladit do baladičtější polohy a vstřebat všechny detaily unikátního spojení jazzového tria, filharmonie a silného charakteristického hlasu.
