Report o Pohodě 2017 začínám psát při pondělním podvečeru, kde z okna mé dovolenkové destinace lze spatřovat malebné Vysoké Tatry. Při tomto dokonalém pohledu se postupně rozpomínám na to, co ve mně zanechala moje historicky první Pohoda, na které jsem byl. Jaké to vlastně všechno bylo a jaké zážitky a zkušenosti si z ní odnáším.
Slyšel jsem na tento festival jen samou chválu a tak jsem s kritickým okem sledoval co bych mohl festivalu vytknout…bohužel jsem za tři dny nenašel nic, s čím bych byl výslovně nespokojený nebo co by nějakým způsobem narušilo můj poklidný pobyt na festivalu. Do puntíku vychytaný areál, který nabízel tolik možností, že jsem ani nevěděl kam dříve skočit. Kromě hudby festival nabízel divadlo, workshopy, diskuze, bruslení i chill out zóny a to vše doplněno výbornými stánky s jídlem a pitím. 21. ročník byl výjimečný i v tom, že byl zase o něco více ekologický a většina gastro stánků servírovala pochutiny na eko talířích či v eko obalech. Tím Pohoda opět zvýšila svůj status na poli ekologické festivalu, který dbá na přírodu, okolí a nechce areál po festivale nechat zdemolovaný, ale naopak mu vrátit více než si vzala.
Věcí, kterou jsem byl nejvíce překvapen byla čistota celého areálu. Záchody i sprchy vždy v perfektním stavu. Po celém areálu popelnice, které jsem nikdy neviděl, že by byly přeplněné. Hlediště před každou stage vždy bez odpadků či plastových lahví a kelímků. Největší peckou je, že máte v areálu na každém rohu pitnou vodu, opalovací krém, ve sprchách najdete šampóny a při umyvadlech zubní pasty. Tento standard jsem naprosto nezažil na jiných festivalech podobného rozměru. K tomu všemu si přidejte securiťáky, kteří jsou milí a ochotně Vám pomohou, každého stánkaře, který Vám s úsměvem na rtech prodává svůj produkt, no zkrátka ráj na zemi. Dalším perfektním tahem je, že na Pohodě nekoupíte tvrdý alkohol, z čehož jsem byl prvotně zaskočen, ale po prvním dnu jsem uznal, že to funguje a nepotkal jsem až na výjimky nikoho opilého pod obraz Boží.
O atmosféře přátelství, lásky a klidu nelze ani napsat, to musí každý zažít, aby pochopil, proč je pro mnohé Pohoda již několik let srdcovou záležitostí. Za celé trvání festivalu jsem nenarazil na nikoho, kdo by si na něco stěžoval. Všichni si vzájemně pomáhali a vycházeli vstříc. Cítil jsem, že energii, kterou do festivalu organizátoři dali, se automaticky přenesla na návštěvníky, kteří jí následně zpět vraceli umělcům a kapelám a ti to vrátili zpět posluchačům i organizátorům v podobě skvělých vystoupení. Kruh pozitivní energie, který nikde nekončí a předává se dále a dále. Taková je Pohoda v Trenčíně! Po mé první zkušenosti si Pohoda v mém srdci vydobyla takový prostor, že mi nezbývá nic jiného než v dalších letech tuto lásku prohlubovat!
Pro rozjezd a naladění návštěvníků do pohodové atmosféry vybrala dramaturgie festivalu slovenskou klasiku Chiki liki tu-a. Ti svým neotřelým suchým humorem vytvořili náladu, ve které se nesl celý zbytek festivalu. Nechyběly typické koncertní hlášky a hudební vtipy v čele s Petruškovými kytarovými „sóly“. Co však koncertu trochu vytknout byl zpočátku nevyvážený zvuk, kde se v záplavě basů topily zpěvy. Byl však začátek festivalu, tak proč se tím nějak hluboce zabývat, že jo? Lepší bylo pustit vše z hlavy a zpívat do zblbnutí známe refrény této prešovské bandy.
Hned druhé koncertní vystoupení Pohody 2017 musím řadit mezi absolutní top celého festivalu. Projekt Bolo nás jedenásť obsahoval naprosto všechno, po čem moje hudební srdce plesá – skvělé instrumentální i vokální výkony, dokonalé aranže, pódiová performance, perfektní projekce, nostalgie a především obrovská emociální hloubka celého koncertu, která hladila duši každým tónem. Silné momenty vystoupení nastávaly, když Dorota Nvotová zpívala party svého zesnulého otce Jaro Filipa.
Bolo nás jedenásť – live Pohoda 2017
Také Milan Lasica byl celým vystoupením dotčen a podal pěvecký výkon, který je hoden mistrům. Navrch všeho jsme mohli být svědky toho, s jakým citem své party naplnil Michal Žáček za přítomnosti nekompromisního doprovodu Martina Valihory. Humoristické texty i hudební vtipy byly něco, co při pohledu do davu diváku bavilo naprosto všechny. Každý si prozpěvoval celé písně od začátku do konce. Koncertní provedení jednoho z nejvýznamnějších alb slovenské muziky bylo zážitkem, na který se nezapomene po celý život. Doufejme, že tento projekt včele s Milanem Lasicou bude mít pokračování a uskuteční se i další koncerty tohoto klenotu. Věřím, že spoustu posluchačů by to uvítalo s otevřenou náručí.
Bolo nás jedenásť – live Pohoda 2017
Dále jsem pokračoval koncertem The Ills, kteří jsou v současné době opěvování i v zahraničí a daří se jim koncertovat po celé Evropě. Upřímně však moc nevím proč, snad jen proto, že stylům jako shoegaze, post-rock nebo math rock se stále více daří a stávají se populárními. I přes všechny superlativy, které jsem na kapelu četl, mě nijak neoslovila. Pro mě spíše ničím zvláštní post-rock, který se topí v moři stylově stejných kapel, které svou produkcí nepřináší nic nového na svět.
Za to Ylvis byli si myslím pro většinu lidí na festivale obrovským překvapením a jejich světová show všem přítomným „ustřelila dekel“. Geniální pódiová performance, projekce, a výborné především vokální vystoupení, to byly aspekty tohoto koncertu. Já jako nezainteresovaný posluchač a nevelký fanoušek těchto velkých nabubřelých show musím říct, že mě Ylvis dostali do varu a všechno co se na pódiu dělo jsem jim sežral i s navijákem. Pokud jste vystoupení nestihli, určitě si ho někde na internetu najděte, budete mile překvapeni. Druhý z vrcholů festivalu.
Zpět na Orange stagi to o půlnoci punkově rozjeli Angličani Slaves. Dvojice, která vyšla z podhoubí londýnského undergroundu, mísí agresivitu, energii a punkovou nespoutanost v jeden celek. Bohužel nijak úspěšně. Ono i punk se dá hrát kvalitně a precizně. Tohle však nebyl případ Slaves, kde často bubeník absolutně ucházel z rytmu a své party nezvládal. Nemluvě o jeho vokálním výkonu, kde mu nebylo rozumět většina slov. Chápu, že punk má být do určité míry bordel a chaos, jen by měl taky obsahovat určitý nadhled a vyzrálost. To však Slaves chybí. Na druhou stranu kotel pod pódiem jasně ukazoval, že na pořádnou dávku punku na festivale prostor jednoduše být musí.
Čtvrtek jsem zakončil švédskými Movits!, kteří předvedli show plnou kvalit, dokázali roztancovat dav a příjemně zakončit čtvrteční program. Dechy troubily jako o život v záplavě hiphopových beatů, které postupem času vygradovaly až do electro swingu. Frontman ve svém typickém klobouku komunikoval s publikem, že jste si připadali jako přátele u něj doma na letní grilovačce. Jen z ohlasů ostatních návštěvníků jsem zaslechl, že před čtyřmi lety kapela hrála někde na menším pódiu ve stanu a mělo to daleko větší úspěch a párty byla ještě větší. Osobně bych se taky k tomuto názoru přiklonil a Movits! bych si rád poslechl v menším prostoru, kde by tlak jejich hudby dosahoval větších rozměrů. Hlavní stage jim až tak neslušela.
