V pátek jsem si na rozjezd dal estonského rappera Tommyho Cashe. Od jeho vystoupení jsem čekal opravdu hodně a doufal jsem, že s sebou vezme i Dje. Opak byl pravdou.
V pátek jsem si na rozjezd dal estonského rappera Tommyho Cashe. Od jeho vystoupení jsem čekal opravdu hodně a doufal jsem, že s sebou vezme i Dje. Opak byl pravdou.Tommy vystupoval sám jen za doprovodu puštěných backtracků. Z ohlasů návštěvníků koncertu bylo vidět, že je to však nijak netrápí a užívali si samotného Tommyho. Z mého pohledu je Tommy jen obyčejný rapper, který již všechny nápady vyplýtval a proto musí svou tvorbu plnit texty o sexu a projekcí s hentai pornem. Prázdná forma i obsah. Sorry Tommy.
V Ticketportál staně jsem odpoledne shlédl brněnské Ghost of You, kteří aktuálně připravují druhou desku a v koncertní šnůře neutichají ani tento rok. Kluky jsem viděl naživo již několikrát a se smutkem musím konstatovat, že je to koncert od koncertu více bez energie a nějaké nové inovace. Zvlášť bych chtěl apelovat na zpěváka Tomáše, kterému ke zpěvu dopomáhá hall a reverb, bez kterého by jeho vokální linky nebyly čisté. Skladby z první desky šlapou dobře, avšak nové kusy jsou bez nápadu či originality. Kluci začínají vykrádat sami sebe a nedaří se jim z toho vymanit. Možná by jim prospěla tvůrčí pauza k nabrání nové inspirace.
Objevem letošní Pohody pro mě byla zpěvačka Birdy, která se svojí tvorbou pohybuje ve sféře moderního popu, který však není naprosto prvoplánový, ale obsahuje bohaté aranže a osobitost, kterou lze cítit z každé skladby. Tvorbu Birdy můžeme vyzněním přirovnat k americkým All sons & daughters anebo k belgické Selah Sue. Největší pozitivum je však silná emotivní stránka, kterou Birdy do svých skladeb vkládá. Nutno také pochválit dramaturgii Pohody, protože na páteční odpoledne se její pop hodil jako hrnec na zadek.
Jedním z Headlinerů byla Solange, o které se mezi novináři dost diskutovalo, a očekávala se velká show. Velká show s tanečnicemi sice přišla, ale grandiózní vystoupení se nekonalo. Osobně bych uvítal, kdyby Solange s sebou neměla další vokalistky, ale vše utáhla sama. Bylo vidět, že se za vokalistky dost schovává. Zároveň bych ocenil, kdyby ukázala jaká je zpěvačka více než tanečnice. Je však potřeba brát v potaz, že tanec je neoddělitelnou součástí celé její show a pokud se na to podíváme z tohohle hlediska, nelze to vidět jako negativní věc. Bohužel i hudebně to byli spíše nevýrazné nic neříkající plochy než světová produkce. U Solange zastávám stejný názor jako u Movits!, celý koncert by vyzněl lépe ve stanu.
Překvapením páteční noci byla kapela Pixvae. Tito Francouzi roztancovali celý NAY taneční dom svým spojením world music sahajícím až k africkým a kolumbijským kořenům. K tomu si připočítejte ještě math corové beaty s riffovou kytarou, které se přelívají přes záplavu polyrytmů. Tuto kapelu hodnotím jako jeden z nečekaných objevů celého festivalu. Určitě kapele dejte šanci a věnujte jí pozornost.
Druhý festivalový den se zakončil vystoupením hvězdy M.I.A. Na pódiu se odehrávala jedna obrovská párty a performance byla jasnou ukázkou moderního západního přístupu k hudbě a koncertům. Vizuál stage byl gradiózní, ale bohužel stejně jako u Solange taneční část koncertu převyšovala tu hudební. Asi to tak však má být…Mínusem pro M.I.A. byla i špatná artikulace, v podstatě jsem jí většinu koncertu nerozuměl ani slovo. I přes všechny superlativy, které o této zpěvačce můžete najít, se svého statusu hvězdy vystoupením na Pohodě nijak nepřiblížila.
Poslední festivalový den se po pátečních bouřkách nesl v obavách, že nám déšť opět znepříjemní anebo zkrátí některý z koncertů. Tyto obavy se však nenaplnily a sobota patřila velkým jménům jak na scéně české a slovenské hudby, tak zahraničních headlinerů.
Kieslowski předvedli jako je u nich zvykem vystoupení, z kterého sršela intimita a křehkost. Ta se snoubí zároveň s poetickými a milostnými texty. Dohromady to dává mozaiku vyzrálých hudebních kompozic bez zbytečných aranžerských eskapád. Elektronika jen velmi jemně propojuje klavír s kytarou a celkové vyznění skladeb dává největší prostor právě zpěvu a jejich příběhům z reálného života každého z nás.
Na letošní Budiš stagi byla v sobotu možnost shlédnout line – up historický první Pohody z roku 1997. Většina kapel prvního ročníku stále funguje a koncertuje. Živým důkazem, že hudba zraje jako víno, jsou Laura a její tygři. Perfektní koncertní provedení, kde Vám dechová sekce nedá vydechnout a precizní rytmika, která neustoupí ani na vteřinu.
Pokud nahlídneme na současnou rapperskou scénu, najdeme zde talenty a klenoty, které stojí za to opěvovat a nějakým způsobem uznávat. New Yorská Princess Nokia je však jen jednou z dalších jmen na které raději zapomeňte. Důvod proč jsem zklamaný je, že koncert této princezny byl postavený na tom, že její DJka pustila její songy i s rappem a naživo Princess Nokia jen opakovala společně s playbackem. Co nestihla odrappovat se ozvalo jen z playbacku. Takže pokud dnešní rapperská scéna funguje tak, že si pustíte na koncertě své vlastní skladby a do nich si v podstatě rapujete to, co Vás zrovna napadne, tak je to ubohost, která má s kvalitním vystoupením pramálo společného.
Do protikladu je nutno postavit Vecka s kapelou to je naprosto jiný svět. Tato stálice slovenského hip hopu dokazuje, že hip hop není jen o vulgaritách a nadávkách na celý svět. Naopak lze udělat hip hop, který v sobě nese pozitivní lyrické poselství, dokáže povzbudit a zároveň se zamyslet. Vec s sebou přivezl kapelu, která má neskutečně pevný a silný groove a dokonale plní úlohu „podmazové“ kapely, která dává samozřejmě největší prostor hip hopovým linkám. O oblíbenosti Vecka svědčil i přecpaný stan SLSP, kde kapela dokázala roztancovat celý prostor už po úvodním songu. Takhle nějak si představuju kvalitní festivalové vystoupení. Obsahovalo totiž jak kvalitní produkci bez jakékoliv arogance nebo povýšenosti interpreta a zároveň se dav bavil a tančil, co jim nohy stačily.
Vec & Škrupo & Band – Pohoda 2017
Večer na hlavní stagi patřil mladičkému Angličanovi jménem Jake Bugg. Ten svůj set začal po „Mayerovsky“ jen sám s akustickou kytarou. Hudebně nic převratného s texty o životních problémech náctiletého kluka. Trochu klišé. Změna hry přišla, když nastoupila i jeho kapela a vše vzalo jiný rozměr. Skladby začaly nabírat popovou přímočarost, která dokázala, strhnou i ke zpěvu Vás samotných. Bohužel jak to často u mladých umělců bývá, po čase rozšifrujete jejich kouzelnou formulku o třech akordech a koncert směřuje to monotónnosti. Připisuju to spíše tomu, že Jake není ještě vyhrátým muzikantem a chybí mu ještě zkušenosti k tomu, aby to dotáhl do dokonalosti svého projevu. Pokud k jeho hudbě přistoupíme z druhého konce, lze slyšet silný Dylanovský odkaz, který přes přímočaré zapamatovatelné melodie směřuje až někde k Oasis.
Očekávaným vystoupením byli Future Islands. Ti nastoupili na pódium s jasnou vizí a přesvědčením, kterého se drželi po celý čas koncertu. V protikladu k Jaku Baggovi působí Future Islands jako vyhraní muzikanti se zkušenostmi a pevně si stojí za tím, co chtějí svou hudbou předat. Charakteristickým rysem celého projektu je vokál a pódiový performance frontmana. Jeho hlasové polohy se pohybovaly od temných jemných pasáží až po výrazné rockové kvílení. Future Islands na mě působí jako dobrá kapela na tancovačku nebo „šlapání zelí“, která však i po obsahové stránce není prázdná, ale má co předat.
Paru jsem si nechal jako sladkou tečku na závěr festivalu. Para je skvělá v tom, že si sama nehraje na nějakou velmi intelektuální kapelu, ale chápe svojí úlohu velmi dobře a drží se jí. Oni jsou přesně ta festivalová kapela, kdy už jste přesycení alternativní a intelektuální hudbou a potřebujete jen stát a zpívat si spolu s nimi známe hity. Perfektní relax a zakončení sobotní noci.
Pohoda 2017 je za námi a i po zhodnocení tohoto ročníku hlavními organizátory můžeme s klidem konstatovat, že to by ročník, který se zařadí do srdcí jako jeden z nejrozmanitějších a zároveň nejpoklidnějších ročníků v historii festivalu. Za mě byl line up tohoto ročníku velmi rozmanitý, obsáhl široký záběr hudebních škatulek se silným důrazem na rostoucí hvězdy světové pop alternativní scény. Zároveň se Pohoda nezapomenula ohlédnout do minulosti a vzkřísit důležité milníky slovenské hudby v podobě projektu Bylo nás jedenásť anebo zopakovat kapely, které vystoupili na Královské Pohodě v roce 1997. Nechme se překvapit, jaké hvězdy přinese další ročník. Mým přáním je například americká banda Alabama Shakes, dále Black Keys anebo Jack Johnson či Jamie Cullum.
