autor: Erik Hajtmánek | foto: Martin Zeman / JFB 2019 / zdroj: Facebook | Kasia Pietrzko Trio (PL), Branford Marsalis Quartet (US), 13. 3. 2019, Sono Centrum, Brno
JazzFestBrno dospěl do své plnoletosti. Osmnáctý ročník potvrzuje, že festival neusíná na vavřínech, ale kreativně se posouvá dále a zkouší nové možnosti. Dramaturgický záběr se pro tento rok rozrostl o elektro-jazzový večer a festival nabízí nově i workshop pro děti. Letošní ročník vyniká hravým designem a vrací se na koncertní místa, která byla v minulém ročníku opomenuta. Nechybí však kvalitní dramaturgie, díky které je JazzFestBrno tak výjimečný.
JazzFestBrno dospěl do své plnoletosti. Osmnáctý ročník potvrzuje, že festival neusíná na vavřínech, ale kreativně se posouvá dále a zkouší nové možnosti. Dramaturgický záběr se pro tento rok rozrostl o elektro-jazzový večer a festival nabízí nově i workshop pro děti. Letošní ročník vyniká hravým designem a vrací se na koncertní místa, která byla v minulém ročníku opomenuta. Nechybí však kvalitní dramaturgie, díky které je JazzFestBrno tak výjimečný.Úvodní set dostalo na starosti polské klavírní trio pod vedením Kasie Pietrzko. Trio hrálo skladby z desky Forthright Stories, kde je autorem většiny skladeb samotná frontmanka Kasia. Základem celého vystoupení byla intimita a intuitivní komunikace mezi hráči. Skladby se nesly na melancholické potemnělé vlně, nad kterou volně vlály repetitivní melodie. Kapela se zároveň nebála pustit do mohutnějších groove momentů, které připomínaly tvorbu Roberta Glaspera nebo Jamese Francise. Ovlivnění moderním jazzem bylo tedy jasně rozpoznatelné.
Zásadním elementem celého projevu byla přehlednost. Přestože každý z hráčů dostal prostor pro sólové vyjádření nechyběl koncertu spád a jistá dávka jednoduchosti, což pro mnoho mladých kapel dnes není samozřejmostí.
Hlavním tahákem večera byl Branford Marsalis. Jeho kvarteto je proslulé tím, že spolu hrají již dekádu v nezměněné sestavě. To bylo hned od úvodní skladby jasně znatelné. Naprostá precizní práce rytmiky, kterou svou energií hnal kupředu bubeník Justin Faulkner, vás strhla hned od začátku. Kapela vycházela ze skladeb z nové desky The Secret Between the Shadow and the Soul, která vyšla jen dva týdny před středečním koncertem a to 1. března. Koncertní provedení těchto skladeb bylo daleko divočejší a otevřenější pro volnou improvizaci. V repertoáru však nechyběl Ellington ani Keith Jarrett. Kapela nepřestala tlačit na pilu a celý koncert sypala z rukávu jeden energický kousek za druhým. Disonantní chaotické plochy střídaly uvolněné pozitivní melodie. Branford Marsalis drží pevně v rukou odkaz jazzových velikánů jako byl John Coltrane nebo Wayne Shorter a bravurně ho předává dalším generacím. Je však skvělé, že kvartet neusnul někde v minulosti, ale nechává se ovlivňovat modernějším pojetím jazzu a tvoří tak originální paletu, kde se snoubí minulost s přítomností.
Dramaturgii se tak skvěle podařilo spojit dohromady dva odlišné jazzové světy, které si zároveň byly podobné, a to právě tím, že mísily odkazy historie s modernou.
