Fííha, tak už desátý večer jazzfestu je za námi. Jako obvykle to byl koncert, který otevíral dveře do nových sfér hudby. Tedy aspoň pro mě.
Nádherný besední dům, který se chlubí dlouholetou historií a významnými událostmi, hostil tento večer Tomáše Lišku a jeho česko-německý projekt Penté. Pod tímto názvem se neskrývá nic neobvyklého či tajemného, jen jednoduchá číslovka 5.
Tento quintet nám zahrál hodinovou kompozici, kterou složil sám Tomáš Liška při pobytu v Berlíně. Bylo opravdu co poslouchat. Rozměrná skladba, která dala vyniknout každému detailu a nuancím. Kompozice působila jako soundtrack k filmu či k literárnímu příběhu. Začínala pozvolna a postupně přidávala na intenzitě a rozevírala bohatou škálu nálad a poloh, aby potom mohla přejít do úplně nového motivu, který směřoval naprosto jiným směrem. Připadal jsem si spíše jako v kině než na koncertě, protože jsem nedokázal odhadnout, co na mě za rohem čeká. Toto je jeden z těch večerů, který vás příjemně překvapí a posune vaše hudební cítění zase o stupeň výš.
Finále večera patřilo Fredu Herschovi, světově uznávanému a všude pochvalovanému klavíristovi. Ten nám v hodině a půl dlouhém setu předvedl, jak správně vypadá koncert pro sólový klavír. Hloubka, emoce a hlavně hráčská technika, kterou se může chlubit jen pár jedinců, to byly aspekty, které se vzájemně snoubily po celý čas vystoupení. K tomu pokora a obrovská radost hrát na místě, kde za celý svůj život zavítal úplně poprvé. Bylo radostí vidět s jakou vervou se Fred pouští do každé další skladby po mohutném potlesku publika. Repertoár byl barvitý a rozsáhlý. Od svých vlastních kompozic věnovaných své rodině, přes klasické klavírní kusy až po Theloniouse Monka, vše však v provedení s osobitou precizností a hudebním perfekcionismem.
Přesto všechno pozitivní bych koncerty tohoto typu doporučil jen opravdovým znalcům, kteří dokáží náležitě ocenit co se na pódiu děje. Pro slabší povahy by to bohužel mohlo dopadnout jako jedno velké zklamání.
