Zlí jazykové tvrdí, že Ostrava je ošklivým městem plným smogu, ve kterém, kromě barového ráje na Stodolní, není co dělat. I když jako rozená Ostravačka musím ostře oponovat, musím se přiznat, že celá atmosféra Ostravy se mění s příchodem Coulours – multižánrového festivalu konaného přímo v centru moravskoslezské metropole. A znáte lepší pocit, než vychutnávat si své oblíbené hvězdy v prostředí středověkého hradu nebo staré výstavní haly? Jubilejní desátý ročník festivalu Colours of Ostrava si pro nás připravil více než 13 scén, které jsou rozmístěny nejen v areálu, ale také po celé Ostravě. Tak na co čekáme? Barvy můžou začít!
Celý areál se otevírá již v 16 hodin, bohužel ještě dvě hodiny se na stageích nic neděje, proto se spíše věnujeme prozkoumávání areálu. Celá akce se odehrává v prostorech Slezskoostravského hradu a výstavního prostoru areálu Černá louka. Hned za branami nás vítají stánky s občerstvením, které nás překvapují nejen svou rozmanitostí, ale také cenovou relací, která je velmi příjemná pro naše peněženky. Po krátké obhlídce výstaviště se vydáváme přes řeku do hradního areálu, který nabízí hned tři scény, dvě hlavní a jednu workshopovou – tu snad objevíme zítra, když si přijdeme rozšířit své pohybové obzory výukou slovenského folklóru nebo havajského tance. Ještě než si stačíme oddychnout v Prima Cool stanu, začíná velký balkánský dechovkový duel mezi nejslavnějšími balkánskými romskými dechovkami – Fanfare Ciocarlia a
Boban i Marko Markovic Orkestar. Tyto dvě seskupení se rozhodly obrátit své nástroje proti sobě a v dvojhodinové smrtící bitvě sehrály tvrdý boj o přízeň diváků. Kapely se v průběhu vystoupení naoko hecovaly a celé vystoupení bylo podpořeno tancem a pokřikem diváků, které tyto „soutěže“ o lepší hlas nebo delší výdrž vyloženě bavily. Dvouhodinové zápolení končí samozřejmě remízou, protože není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, což by mělo platit pro Balkán dvojnásob.
To už se ale diváci přesouvají na Park stage, kde na ně čeká brazilská kráska Luísa Maita, která svými jazz-soulovými tóny ukolébává publikum do příjemné letargie nutící každého pozastavit se nad životním spěchem a jen tak rozjímat. My ale roztančeni z balkánské smršti volíme raději londýnskou jazz-hiphopovou kapelu The Herbaliser, která mixem tvrdého hiphopu a sladkého saxofónu dostává celé publikum do patřičného varu. Nás ale stále ještě lákají neobjevené zákoutí areálu a proto se vydáváme na jedinou neprozkoumanou scénu – New York City stage. Se vstupem na její půdu se jako kouzlem přenášíme za velkou louži – červené koberce, žárovkové osvětlení a obsluha v kvádru, to vše nám vezme dech. Na scénu již se chystá nejvousatější ze všech umělců, Rain Machine, vlastním jménem Kyp Malone, který pouze za pomocí své elektrické kytary a svého hlasu dokáže vykouzlit pocity tak silné, že zatemní všechny dosavadní koncertní vystoupení. „Vyje jako starý bluesman, mluví řečí Lou Reeda a kytarou trhá jako David Byrne, ale pořád je to Kyp Malone. Všimli jste si, že má ve vousech slzy?„, napsali o něm v Times a my nemůžeme jinak než souhlasit. Americký kytarový mág nás ale opouští a nám nezbývá, než se přesunout na poslední dva umělce dnešního večera.
Tak se tedy vydáváme směrem na Accelor Mittal stage, který nám nabízí karamelovou krásku Santigold, která svým netradičním popem okouzlila již diváky letošní Pohody. Přes nepřízeň počasí, zahřála publikum svými největšími hity jako je „L.E.S. Artistes“ nebo „Shove It“. My ale již netrpělivě čekáme na druhou hvězdu, která již měla příležitost hrát letos v Trenčíně – bývalého frontmana šílených Sex Pistols, Johnyho Lydona alias Johnnyho Rottena s jeho anti rocknrollovou formací Public Image Ltd. Hned ze startu na ostravské publikum vyrukuje se svou největší peckou „This Is Not Love Song“, kterou vzápětí následoval hit „Public Image“. Postárlý Lydon neztratil nic ze své šílenosti a jeho nagelované vlasové bodlinky zuřivě poskakují do rytmu spolu s jeho celou kapelou. Starší post-punkeři předvádějí výbornou show a rozžhavují publikum tak, že diváci jsou zhypnotizováni hudbou tak, že ani nevnímají velký liják, který se snáší na jejich hlavy, a v pláštěnkách vesele poskakují spolu s postaršími pány, kteří na oplátku hrají, jako by jim bylo dvacet.
Jestli tohle je teprve start Colours, tak se bojím, co přijde dál. Každopádně se na to velmi těším.
Autor a foto: Dorota Ciompová/Musicpress.sk
