JazzFestBrno je již za svou větší polovinou a nedělním koncertem v divadle Husa na provázku jsme se pro tento ročník s tímto výborným koncertním prostorem rozloučili. Čeká nás ještě pět koncertů, které zavítají do Sono Centra, Besedního domu anebo Divadla na Orlí. Je stále na co se těšit, tak neváhejte vyrazit.
Shalosh (IL)
Izrael se více než kdy předtím stává semeništěm kvalitní moderní jazzové hudby. Plodí nové a nové jazzmany, kteří se svou hrou a neotřelým přístupem neztratí ani mezi velikány světového kalibru. Dalším potvrzením tohoto tvrzení bylo mladé izraelské trio Shalosh. Tito tři instrumentalisté, které pojí přátelství již od dětství, mají na svém kontě dvě studiová alba a nespočet turné po Evropě i Asii.
Shalosh nás provedl napříč moderním pojetím tria, které není od základu postaveno na tématu a improvizaci, ale vypráví příběh, kde má každý rovnocenné postavení ve tvorbě hlavní dějové linie. Zároveň však nechybí party, kde vyrazí jeden z nástrojů do popředí a s naléhavostí mění příběh k obrazu svému. Výhodou tohoto tria bylo, že si nádherně dávalo prostor a hrálo ve prospěch celku. Koncert byl doplněn vtipnými příběhy, kterými klavírista Gadi Stern uváděl jednotlivé skladby. To napomohlo se do kompozic rychleji dostat a hudební příběh v okamžiku prožít. Shalosh jsou pro mne takovým malým objevem festivalu a fungují jako zrcadlo toho, kam dnešní jazz směřuje.
Shalosh – Jerusalem State of Mind
Vincent Peirani Quintet (FR)
Náladu Francie přivezl druhý interpret večera. Vincent Peirani a jeho skvadra předvedla show plnou zvratů a nečekaných dynamických výbuchů. Kouzlo jejich hudby spočívá v tom, že dokáží skladbu držet pod pokličkou, budovat napětí a v nejlepší moment vše pustit z řetězu. Páteří skladeb překvapivě nebyl akordeon, ale Fender Rhodes pod rukama Tonyho Paelemana. Do něj vstupoval a vystupoval zvuk akordeonu případně akordina spojeného s šílenými sólovými výstupy sopránsaxofonu Emilea Parisiena. Ten svou hru prožíval s obrovským procítěním. Celý koncert se kroutil až k zemi a tancoval v rytmu dané kompozice. Publicisti Peiraniho hudbu označují jako průsečík mezi klasikou a jazzem, kde jsou však hranice smazány. Ať Peiraniho Quintet prezentoval cokoliv ze svého repertoáru, vyznělo to inovativně a nově.
Dokonce i jejich úprava Zeppelinovských klasik Stairway to heaven a Kashmir ukázala neomezenost vyjádření, kterou kapela disponuje. Moderní hrou překvapil baskytarista Julien Herné. Basový zvuk proháněl přes množství krabiček a vytvářel unikátní zvukovou plachtu, která jako po másle klouzala po rockovějších beatech bubeníka Stéphanea Hucharda. Myslím si, že Vincent Peirani pomalu roste do role kazatele nových směrů, kam se jazzový žánr může posouvat. Přesněji tam, kde již žádné hranice žánrů neexistují.
