JazzFest Brno i v těžkých časech dělá co může. Nutnost zrušit skoro veškeré zahraniční umělce festival přivedlo na cestu zorganizovat alespoň několik koncertů tuzemské scény.
Na českou jazzovou scénu bezesporu patří kvartet Viléma Spilky. Svým druhým albovým počinem Čekání na Toma si vydobyli nominaci na Anděla a deska se těšila pozitivním ohlasům z řad kritiků i posluchačů. Po jazzově dekonstruovaných písních Honzy Nedvěda na prvním albu s názvem Podvod se kvartet pustil osobitě do vlastní tvorby, kterou nechal inspirovat světem autistického chlapce Tomáše, který je synem saxofonisty Radka Zapadla.
Jak se tedy naživo čekalo na Toma? Scéna intimně nasvětlená jen několika sníženými světly a decentní projekce fotek kapely od Romana France prolnuta obrazy z lesa či s pohledy na hvězdnou oblohu. To vytvořilo atmosféru, ve které se kapela i posluchači cítili jako doma v obýváku.
Ať už se jednalo o písně Honzy Nedvěda, kterými kapela svůj koncert začala nebo o autorské písně z posledního alba, kvartet v nich po kouskách odkrýval indicie k tomu, v čem je ukrytý jejich osobitý zvuk. Prvně jsou to vypravěčské saxofony Radka Zapadla, které dokážou přenést do trampských vzpomínek, kde se večer bivakuje u ohně až k silné výpovědi otce, který má rád svého syna. To vše s otevřenou myslí pro improvizační výlety, kde si vnímavý posluchač užije i několik coltranovských kudrlinek navrch.
Zapadlovy saxofony by však nevynikly bez zemitého groovu Vlastimila Trlla, který vše držel pohromadě a několik písní na něm vysloveně stálo. Výsledný zvuk kvartetu ovšem vychází z kytarového umu Viléma Spilky, ten je počátkem i koncem. Jednotliví spoluhráči na něm závisí a všemu udává tep. V mnoha písních byl iniciátorem improvizace, na kterou bezprostředně reagoval bubeník Martin Kleibl.
Vilém Spilka Quartet je organickým tělesem, které má vybudovaný vlastní jazyk a osobitý zvuk, díky kterému dokáží posluchače přenést tam, kde ho potřebují mít. A to místo je podle mě oslava radostí z obyčejného života.
