Čtrnáctý ročník význačného festivalu začal grandiózně. Dvojkoncert, kterému vévodil klavír, otevřel brány jazzové hudby pěkně doširoka.
První půlka večera patřila sólovému vystoupení amerického klavíristy Craiga Taborna. Jeho hra se linula od prudkých křivolakých melodií až po velice hloubavé táhlejší pasáže, kde jakoby Craig hledal každou notu v hloubce své duše. Skladby obsahovaly opravdu širokou paletu nálad a barev. Poněkud nešťastné však bylo ukončování těchto skladeb. Přišlo mi, že skladba skončila vždy v půlce nějaké zběsilé pasáže a neměla řádný konec, který by si vyžadovala. Koncert tedy působil poněkud rozpačitě, když po technicky náročném výkonu plném emocí vše z ničeho nic utichlo. I přesto, že hudba tohoto klavíristy byla rozmanitá, necítil jsem, že by koncert někde gradoval nebo měl nějaký postup a příběh.
Jako druhý chod večera byli připraveni Shai Maestro Trio. Dva Izraelci a jeden Peruánec, to už samo o sobě předznamenává zajímavé propojení, které slibuje neokoukanou a inovativní hudební cestu. A také, že ano. Osobně jsem očekával svižnější jazzové trio, které pořádně probere řady publika. Koncert však pokračoval ve snové atmosféře. Na rozdíl od Taborna, trio plulo ještě více v klidnějších vodách a všechny nástroje se propojovaly velice postupně a mírně, aby poté mohly vygradovat do silných melodií, které Vás dokázaly probrat z poklidného hudebního snění.
V průběhu vystoupení dostal sólový prostor každý z tria, to však poměrně rozbilo nastolenou náladu a těžko jsem poté dokázal zpět naladit na potřebnou vlnu. Ovšem všechny tyto sólové výstupy k jazzu prostě patři, takže mi nezbývá než si na to zvyknout. Jedna z věcí, kterou považuji za vrchol koncertu je, jak se pánové dokázali vzájemně poslouchat a vkusně se doplňovat. Byli pro mě opravdovou inspirací jak přistupovat k ostatním muzikantům v kapele.
První večer festivalu je za námi a já vyhlížím, co inspirativního tento ročník přinese dále. Už v úterý 17. 3. držitelka grammy Diana Reeves se svou kapelou.
