Šestnáctý ročník mezinárodního jazzového festivalu otevřel koncert dvou jazzových velikánů. Prvním z nich je kytarista David Dorůžka, který přivezl k poslechu převážně materiál z jeho nové desky Autumn Tales, která získala cenu Anděl za nejlepší jazzové album roku.
Dorůžka vsadil na kompaktní formát tradičního kytarového tria, kde se po jeho boku objevili Jiří Slavík na kontrabas a Martin Novák na bicí. Trio na sebe reagovalo velmi citlivě a rytmická sekce dokázala Dorůžkovi vytvořit jedinečnou hudební plochu, kde jeho kytarová hra mohla bez hranic vyniknout. Jak již název desky napovídá, hudba Davida Dorůžky vypráví příběhy. Jemné a táhlé skladby daly nekonečné množství prostoru ke snění a vlastní interpretaci jednotlivých skladeb. Dorůžka dokázal, že v hudbě skutečně neexistují hranice a lze se skrze hudbu dostat na místa, o kterých byste nikdy nesnili.
David Dorůžka – Airegin
Druhá polovina večera patřila ikoně amerického saxofonu. Joe Lovano ukázal, že generační pestrost kapely je obrovskou výhodou ze které se dá velmi dobře těžit. Od prvních tónů koncertu bylo jasné, kdo je tady lídr a Joe vedl celý kvartet jasně a pevně za svým cílem. Rytmické frázování, naprostá přesnost a charakteristická barva jeho nástroje, to byly aspekty, ze kterých se tajil dech. Pozadu však nebyli ani jeho spoluhráči. Největší prostor se dostal pianistovi Lawrenci Fieldsovi, který svou sólovou kadencí dokázal skladby vždy posunout na další stupeň. I samotný Lovano několikrát v průběhu koncertu s úsměvem kroutil hlavou čeho je Lawrence schopen. Repertoár se skládal z autorských skladeb, avšak nechyběly slavné kusy od Thelonia Monka, Johna Coltranea, Ornetta Colemana či Billyho Strayhorna. Mohli jste tedy slyšet jak šlapající swing, tak volně plynoucí hudbu plnou improvizace.
Joe Lovano – Portrait of Jenny
První večer letošního ročníku poukázal na důležitou věc a to že mísení kultur, generací a hudebních stylů je právě tou nevyčerpatelnou studnicí, ze které lze čerpat nekonečnou inspiraci a tvořit novou inovativní hudbu.
