Sono centrum se zdá být tím nejvhodnějším místem pro koncerty takové formátu, jako byl ten úterní. Nekompromisní namazaný zvuk a skvělá viditelnost pódia z jakéhokoliv koutu sálu, je tím, co si přeje snad každý návštěvník.
Plejáda muzikantské virtuozity posunula laťku opět o něco výše. Jiří Šimek se svým triem dokázali tvořit bohaté zvukové nálady, které daly nahlédnout hluboko do duše jich samotných. Humorné názvy skladeb a následně precizní a bezchybná interpretace ukázala, že jejich vzájemné porozumění a cit pro vkusné doprovázení jeden druhého jsou jejich největší silou. Dano Šoltise jsem viděl hrát již v několika seskupením vždy stylově odlišných, musím však říct, že poloha Šimkova tria mu zatím sedí nejvíce. Polyrytmy, kterými krmil své spoluhráče s úsměvem na tváři, svědčí o jeho celoživotní muzikantské píli. Trio bylo hráčky nad věcí, působilo uvolněně a s jasnou vizí toho, co chtějí hudbou předat.
Jiří Šimek trio – Secret love live 2011
Druhou nálož muziky držel pevně ve svých rukou Poogie Bell, věčně usměvavý a pozitivně naladěný týpek ukázal publiku pocit nevýslovné a čiré radosti z hudby. Jeho ocelově jistý groove musel všechny přesvědčit o tom, že ne nadarmo nosí nálepku funkového mastera. Rytmickou sekci doplnit náš slovenský bratr Juraj Griglák, který s Poogiem vytvořil dokonalý rytmický tamdem. Vzájemně se podporovali a dali podklad pro kytaristu Bobbyho Brooma, jehož osobitý styl hry stojí za povšimnutí. Třešničkou na dortu byl však čtyřiadvacetiletý Mike Stephenson, který dokresloval celkovou náladu skladeb svým saxofonem. Jakmile se však ujal zpěvu, celé Sono centrum vybuchlo bouřlivým potleskem. Tento chlapec musel jistě od malička zpívat gospely někde v kostele, protože si to nevím jinak vysvětlit. Má to jednoduše v krvi. Kapela předvedla několik Poogieho věcí, které byly doplněny funkovými verzemi skladeb od The Beatles či The Doors. Nechyběla i skladba od nedávno zesnulého Victora Baileyho, kterému Poogie skrze hudbu vzdal čest a respekt.
