První dubnový víkend se JazzFestBrno nesl v duchu rozmanitosti. A to jak žánrové, národnostní, tak i generační. Každý z koncertů prezentoval odlišné okraje jazzové škatulky. Festival svou dramaturgií opět rozšířil své portfolio o neslyšené hudební zážitky.
Blue Shadows feat. James Harries (CZ, GB), 7. 4. 2018
Blue Shadows je kapela, která vlastně neexistuje, zmiňuje hlavní protagonista Petr Ostrouchov. Hudebníci se poprvé společně sešli při nahrávání hudby k televizní minisérii Modré stíny, ze které si později vypůjčili název pro kapelu. Společná tvorba seriálové hudby je o rok později přivedla k myšlence nahrát společně plnohodnotné album. Poté kapela zahájila i koncertní život a sobotní vystoupení v Huse na provázku bylo teprve třetím vystoupením v řadě.
Výsledkem jejich společného muzicírovaní je barvitá směs atmosférické hudby podpořena britským písničkářstvím. Kapela se zbytečně nepouští do komplexních aranží, ale jejich hlavní tah je ve tvorbě hudebních ploch, které silně pracují s dynamikou a náladami. Repertoár byl tvořen převážně ze skladeb z eponymní desky doplněné několika coververzemi, které zaranžovali do svého kabátu. Protikladem k instrumentálním skladbám byly zpívané písně, kterých se zhostil host James Harries, který má výrazné charisma a dokáže Vás do příběhu písně vtáhnout. Hudbu Blue Shadows doporučuju k poslechu po náročném týdnu, kdy si chcete vyčistit hlavu, zrelaxovat a nechat svět kolem sebe plynout.
Tomáš Liška & Invisible World (CZ, RS, TR), 7. 4. 2018
V odkývání nových neviditelných světů a tváří se pokračovalo i v druhé polovině večera. Objevitelský duch Tomáše Lišky ho znovu vedl dobrým směrem. Stavebním kamenem neviditelného světa je bezesporu rytmický tandem Liška/Slezák. Jejich souhra a schopnost se citlivě doplňovat byla hlavním elementem, na kterém skladby stály. Přispívá k tomu i fakt, že dvojice spolu působí v kapele Druhá tráva. Českou část kapely doplnil nikdo jiný než David Dorůžka, který se stal již jakýmsi etalonem české jazzové kytary. Ten plnil písně svým charakteristickým zvukem a dokázal, jak schopně podmazovat, tak citlivě sólovat.
Pevné české trio doplnil srbský akordeonista Nikola Zarić, který byl společně s tureckým houslistou Efeem Turumtayem klíčovými hráči neviditelného světa. Díky tomu, že spolu hrají i v duu bylo zřetelně slyšet, jak jsou na sebe akordeon a housle napojeny. Jeden nástroj odpovídal druhému, jindy se zase ležérně přelívaly přes sebe. Oproti studiové verzi se Kamil Slezák mírně utrhl ze řetězu a koncertu dodal větší tah na branku. Pokud dychtíte po něčem skutečně novém a inovativním a jste otevřeni nechat se vést, zkuste Tomáše Lišku, je dobrým vůdcem.
Tomáš Liška & Invisible World – Alegría en Masca
Radovan Tariška Quintet feat. Alex Sipiagin (SK, RU, US, VE), 8. 4. 2018
Zatímco sobotní večer se nesl v poklidném a snovém tempu, neděle nabrala zběsilost a spád okamžitě po nástupu Radovana Tarišky na pódium. Ten dovezl mezinárodní a zároveň mezigenerační kapelu, která byla složena jak z jazzových elit, tak i z nastávajících hvězd jazzové scény. Od prvních tónů na posluchače zavála dravost a nasazení jaké celý ansámbl měl. Benito Gonzalez svou klavírní hrou odkazoval na svůj venezuelský temperament, který se snoubil s výbušnou hrou teprve dvacetiletého slovenského bubeníka Dávida Hodeka. Ze souhry bylo slyšet, že si tito dva náramně hudebně sedli. Zběsilou rytmickou sekci doplnil kontrabasista Essiet Okon Essiet, který odehrál všechny walkingbasové linky s výrazem ledového klidu a přidal do celkového význění potřebný černošský groove. Tariškovy sóla byly divoké, avšak plné sdělení. Místy jsem zaslechl inspiraci z dílny Donnyho McCaslina jindy se zase vyjevil John Coltrane. Hra Alexe Sipiagina působila umírněněji s jasným nadhledem a kontrolou nad vším co se v té chvíli na pódiu odehrávalo. Největším tahounem byl bezesporu Benito Gonzalez, který častokrát burcoval své spoluhráče k ještě větší gradaci a tím celému koncertu dodal potřebné momenty překvapení.
Lukáš Oravec Quartet feat. Aaron Goldberg (SK, CZ, US), 8. 4. 2018
Lukáš Oravec je již zaběhlým jménem v českém rybníčku. Na JazzFestuBrno jsme jej letos mohli vidět již jako hosta kapely Pavla Wlosoka, kde předvedl svůj cit pro přizpůsobení se různým jazzovým odnožím. Co pojí Oravce s Wlosokem je i rytmická sekce Baroš/Ševčík, kteří také dokáží velmi citlivě svou hru přizpůsobit aktuální situaci. Oproti výbušné show Tarišky a jeho bandu působil Oravec více zasněně až hloubavě. Jeho skladby směřovaly k tradičnějšímu pojetí jazzu, avšak s jasným odhodláním posouvat hranice žánru. Punc jakéhosi tajemna do něj vnášel host Oravcova quartetu klavírista Aaron Goldberg. Toho JazzFestBrno také již zažil, a to v kapele Kurta Rosenwinkela v roce 2006. Ten na rozdíl od Gonzaleze svou hru prociťoval a každá nota měla jasně dané místo. Možnou negativní stránkou vystoupení bylo, že po pár skladbách koncert sklouzl do jakési akademické šablony, která postupně unavila.
Na JazzFestuBrno je výborné to, že jeden večer zde dokáže hrát atmosférická poklidná hudba, kterou v zápětí vystřídá hard bopová jízda nekonečné improvizace. Pokud ještě někdo váháte navštívit JazzFestBrno, tak rozhodně vykročte, rozšíří Vám to obzory a otevře pohled na svět.
