David Doubek je pedagóg prednášajúci na katedre psychológie v Prahe, autor desiatok štúdii a niekoľkých odborných publikácii. Mierny introvert, ktorý svoju pokojnú povahu ventiluje v alter egu Ventolin. V ňom objavuje svet elektronickej hudby odkazujúc na estetiku minimal music.
Prednedávnom ste vystúpili na prestížnom festivale Tauron Festiwal Nowa Muzyka. Ako toto podujatie vyzeralo a z čoho pozostával váš koncert?
Tauron Nowa Muzyka je hezký festival v prostoru bývalých dolů, které jsou proměněné na kulturní zónu s muzeem a galeriemi, kde jsou taky festivalové stany, je to hodně prostorné byla tam moc pěkná atmosféra. Můj koncert byl mix nových věcí s těmi staršími, bylo tam dost improvizace i úplné novinky.
Čím vás tento festival zaujal?
Nejvíc mě zaujala Carbon Central stage, kterou měl na starosti jako dramaturg Wojciech Kucharczyk, byl tam opravdu zajímavý program, odvážná dramaturgie, která nesázela na super známá jména, ale hlavně na hudbu. A byl tam super zvuk.
Vo vašej tvorbe zohráva Detroit techno dôležitú súčasť a práve na Nowa Muzyka vystúpil Jeff Mills. Stihli ste si pozrieť jeho koncert? Ako sa vám páčil?
Bohužel jsem ho neviděl, musel jsem odjet kvůli dalšímu hraní, které mě čekalo jinde. Mrzí mě to.
Poliaci sú známi tým, že podporujú alternatívnu kultúru a hudbu vo veľkej miere. Ako je na tom Česká republika?
Asi to neumím posoudit takto v celku. Myslím, že by se určitě dalo dělat víc, i když se občas něco někde daří.
Toto leto vám vyšla nová doska Playbour, ako by ste mohli zhodnotiť prechod – či premostenie od debutovej nahrávky Totem, až k novým skladbám? Stále uprednostňujete analógové komponovanie pred digitálnou produkciou?
Mezi Totemem a Playbour je sice docela pauza, ale já jsem během té doby hlavně pracoval na živém vystoupení, hodně se mi proměnil můj setup směrem k volnější improvizaci a živějšímu hraní. Také jsem nasbíral hodně materiálu, který začínám postupně vypouštět ven. Pořád platí, že mě to baví víc se skutečnými nástroji než s těmi virtuálními. Počítač používám hlavně na nahrávání a editaci, ale neskládám v něm.
Práve Playbour má veľmi zaujímavý background. Spojil ste sa na ňom Terezou Rullerovou. Môžete o tom niečo viac prezradiť?
Prvotní impuls pro titulní skladbu Supersonik přišel právě od Terezy a text k ní jsme napsali společně, Tereza k tomu udělala taky video, které bylo součástí její závěrečné práce na Royal Academy of Art v Haagu, která byla právě celá věnovaná tématu „playbour“ – moderní kombinace práce a zábavy, která je tak zábavná, že si člověk ani neuvědomí, že je třeba k něčemu využíván nebo zneužíván.
Začínali ste vraj s folkovou tvorbou, prečo ten presun do elektronickej hudby? Predstavovala pre vás väčšiu slobodu? Predsa len folk je viazaný určitými konvenciami…
Myslím, že to není jen o konvencích. Spíš šlo o to, že mě ty elektronické zvuky zajímaly a celý ten proces. Původně jsem z toho folku ani nešel k elektronické hudbě, to jsem chtěl prostě jen hrát něco hlasitějšího. A elektronická hudba přišla až později, jako přirozený vývoj, hlavně ze zvědavosti.
Nemyslíte si, že aj súčasná elektronická hudba začína naberať určité konvencie?
Současná elektronické hudba je strašně široký pojem. Mnoho subžánrů je strašně konvenčních, ale někdy jsou ty konvence právě to zábavné, strefit se do nich a přitom udělat něco zajímavého a zábavného. Nekonvenčnost může být taky otravně konvenční.
Vyštudoval ste veľmi zaujímavý odbor kultúrnu antropológiu a v súčasnosti prednášate na katedre psychológie. Akým spôsobom zasahuje vaša profesia do vašej tvorby?
Spíš nepřímo, asi hlavně v tom, jak je občas složité to časově skloubit. Ale někdy se to dokáže vzájemně obohatit, třeba písnička We are gypsies z alba Totem přišla z mé profese. Ostatně možná i ten Totem…
Ako reagujú vaši kolegovia alebo študenti, keď po prvýkrát prídu na váš koncert?
Jsou šokovaní, ale většinou reagují pozitivně.
Sám sa charakterizujete ako introvert. Ako to znášate na javisku? Kým introvert v kapele sa môže viac stiahnuť a nechať ovládnutie pódia na svojich extrovertnejších kolegoch, no vy ako elektronický producent ste na to sám.
Já hlavně nerad moc mluvím, nerad se hádám a tak podobně a jsem trémista před vystoupením. Ale na pódiu nemám žádné introvertní úzkosti, tam ze mě všechny tyhle věci spadnou.
Keď odohráte svoj set, načo prvé myslíte? Cítite v sebe naplnenie alebo prázdno?
Myslím na to jestli se to povedlo nebo ne. Většinou jsem vyčerpaný, ale prázdno necítím, určitě spíš naplnění.
