Odletel do Japonska a doma zanechal kapelu. Ich cesty sa však nadobro nerozišli, ale kedykoľvek, keď sa dalo, tak spolu hrávali. O presadení sa na japonskej scéne, o kultúrnych rozdieloch, izolovanosti aj prijímaní cudzích kultúr japonskými hudobníkmi, osobitosti českej scény, ako aj o novej EP doske EP Emotional Damage Wreckage sme sa rozprávali s gitaristom, japonológom Igorom Prúšom z Nantokanaru, ktorá hrá zaujímavý mix avantgardnej a tvrdej hudby.
Na začiatok rozhovoru si pomôžem názvom vašej kapely Nantokanaru, čo v japončine znamená, že nejako to už len dopadne. Takéto pocity ste asi mali, keď ste odchádzali do krajiny, ktorá pre vás veľa znamenala z osobných aj profesijných dôvodov, no doma ste nechali kapelu, ktorá mala rozbehnutú celkom slušnú kariéru. Očakávali ste v tej dobe, že sa vám podarí skupinu udržať pohromade v zmysle vzťah na diaľku?
Pokud bych tenkrát nevěřil, že kapela bude fungovat dál, tak bych asi do toho Japonska neodletěl. Vztah na dálku měl samozřejmě svoje slabiny, a já byl navíc několik let vytížen psaním doktorské práce, ale i tak se nám během prvních tří let po mém odletu podařilo dát dohromady pětipísňové EP „She who plays with shadows“. V mezičase navíc Nantokanaru odehrálo v ČR pár vystoupení, na kterých mě nahradil skvělý kytarista Tomáš Businský z kapely Spleen?
Môžu sa českí hudobníci presadiť v Japonsku? Čo všetko na to potrebujú, koľko to asi stojí, aby tam mohli mať miesto na skúšanie, spoluhráčov, hrávať koncerty atď..
Aby se mohl (nejen český) hudebník skutečně prosadit, musí mít alespoň jednu z těchto věcí: kapitál, konexe, nebo štěstí. Pokud ale hudebníkovi stačí hrát po malých tokijských klubech, není to žádný problém. Já jsem hrál po Tokiu s mým vedlejším hudebním projektem Sushi in da House, a nebyl problém zkoušet, protože po celém Tokiu je spousta plně vybavených zkušeben, které lze za menší peníz pronajmout (cca 500kč na hodinu), popř. v nich nahrát demo v poměrně slušné kvalitě. Hrát koncerty taky není vůbec problém (menších klubů je v Tokiu spousta), ale většinou musíte majiteli klubu zaručit, že přijde určitý počet lidí. Např. klub vyžaduje, aby přišlo minimálně 50 lidí, a pokud přijde více než 50, tak ten nadbytek jde do vaší kapsy. Pokud ale přijde např. jen 20lidí, pak musí kapela doplatit vstupné za těch 30lidí, kteří nepřišli. Není divu, že si mladí japonští hudebníci často stěžují, že to je poměrně krutý systém, ve kterém můžete prodělat spoustu peněz.
Je japonská kultúrna obec otvorená voči cudzím vplyvom, nestrážia si svoje tradície a zvyky, alebo neberú zahraničných hudobníkov a umelcov, ako niekoho kto im berie prácu? Ako veľmi náročné je dostať sa do kultúrneho prostredia?
Jak jsem říkal výše – pokud nemáte kapitál, nebo konexe, nebo štěstí, tak se do širšího kulturního prostředí nemáte šanci dostat. Jinak je ale japonská kultura specifická právě tím, že je velmi otevřena vůči cizím vlivům. Když přijede do Japonska nějaká trochu známější kapela, Japonci nadšeně vyprodávají kluby, aniž by třeba danou kapelu nějak více znali.
Izolovanosť ostrova spôsobuje aj to, že tam stále existuje jazyková bariéra. Vplýva to na fakt, keď niekto chce robiť piesne v anglickom jazyku? Aké sú reakcie Japoncov na európske jazyky v rámci spevu – sú svojou zvukomalebnosťou pre nich atraktívne?
Historickým faktem je, že zvědavost ochutnat cizí tradice, zvyky a jazyky je v poválečném Japonsku velmi intenzivní, a to platí i pro alternativnější hudební žánry. Na této vlně se svezla třeba i česká kapela Už Jsme Doma, jejíž japonské turné se těšilo obrovskému zájmu, přestože kapela zpívá v češtině. Jinak samotné japonské kapely ve svých textech rády míchají japonštinu s angličtinou, protože japonský text propletený anglickými slovy a frázemi je pro posluchače příjemným zpestřením. Nicméně existuje jen minimální procento japonských kapel, které zpívají pouze v angličtině (hlavně proto, že dnešní Japonci skutečně neoplývají velkou znalostí anglického jazyka).
Aká náročná je japončina na spievanie? Aké má špecifiká, čo sa týka prízvukov?
Japonština není foneticky moc náročná (na rozdíl od tonální čínštiny nebo korejštiny) – vlastně je velmi příbuzná s českou fonetikou. I v případě Nantokanaru nebyl žádný problém naučit zpěváka Filipa Vlčka správnou výslovnost a přízvuky, aniž by Filip rozuměl celému textu. Navíc jsem Filipa naučil dělat přízvuky i na bezpřízvučných slabikách, aby toto konotovalo hravost a experiment. Japonci totiž mají rádi, když cizinci špatně intonují, protože právě toto vytváří efekt exotična.
Hudbu treba objavovať, ale ľudia ako keby neradi chodili na niečo, čo dopredu nepoznajú. Ako sú na tom Japonci? Je ich zvedavosť spojená s tým, že všetko cudzie ich zaujíma? Sú v tomto odlišnejší než Česi?
Japonci jsou pravým opakem: rádi se nechají překvapit cizí, neznámou kapelou až na místě. I proto každá zahraniční kapela sní o turné po Japonsku, protože toto zaručuje vřelé přijetí ze strany mladých i starších Japonců. Nevím, jak Slováci, ale Češi jsou v tomhle ohledu více vybíraví a málokdy zajdou na kapelu, o které nic neví, a kterou nemají naposlouchanou.
Zaujímalo ma, že v Japonsku, keď sľúbiš, že príde x divákov, tak to musíš dodržať a doplatiť rozdiel. To je veľmi zaujímavý koncept a často by pomohol najmä predraženým hudobníkom aj z alternatívnej scény, ktorí nevedia osloviť širšie publikum, ale pýtajú si veľké honoráre. Mohol by sa podobný koncept zodpovednosti za to, koľko ľudí vieš svojou tvorbou osloviť ujať aj v Čechách?
U nás lze občas zpozorovat něco podobného – organizátoři nějaké hudební akce vytvoří Event na Facebooku, a pokud se na event nepřihlásí dost lidí, tak mohou organizátoři dokonce celý event zrušit. Nejsem si ale jistý, zda by japonský koncept fungoval i u nás – přeci jen musí hudebník oslovovat své fanoušky zvlášť, a čeští fanoušci navíc nejsou tak disciplinovaní jako Japonci – je normální, že spousta kamarádů slíbí svou účast, ale nakonec z nich přijde na koncert jen malý zlomek. Japonci jsou mnohem více loajální, a pokud jednou slíbí účast, tak skutečně přijdou.
Tvrdá scéna je v Česku stále vnímaná skrz klasické metalové a rockové kapely. Mnohé kapely sa pri vymedzení a špecifikácii svojho zvuku od tejto scény oddialia. Vnímali ste to tiež, keď ste začali robiť Nantokanaru náročnejšie postupy? Kto je vaším poslucháčom?
Když jsem v roce 2007 začal komponovat skladby pro naše debutové album, měl jsem v plánu vytvořit jakýsi „sofistikovaný metal“. Nebylo to ale tak, že jsem se chtěl prvoplánově vymezit vůči klasickým rockovým/metalovým stylům. Vyplynulo to přirozeně. Zásadní roli zde hrál fakt, že mám vzdělání klasického kytaristy, a toto vzdělání jsem chtěl uplatnit i při komponování hudby. Já navíc poslouchám všechno možné od klasické hudby po brutální metal, takže výsledný produkt byl jakýsi mišmaš všech možných stylů. Našim posluchačem je pak někdo, kdo se nebojí hudební experimentace, kdo ocení křížení různých stylů, a hlavně kdo se již nespokojí s klasickým rockovým/metalovým konceptem.
Ako veľmi pomáha muzikantovi sa rozvíjať, keď pozná klasické postupy, keď ide tým klasickým spôsobom – podľa nejakej pedagogickej osnovy. Narážam na to, že vy ste začínali s klasickou gitarou…
Mně to pomohlo velmi. Jsem díky tomu dost flexibilní na to, abych vytvořil skladbu, ve které je nu-metalové intro, sloka s klasickou kytarou, a alt-rockový refrén (viz skladba Emotional Damage Wreckage z našeho nového EP)
Ako prebieha hudobná výchova v Japonsku?
Japonští studenti jsou do hudby extrémně nadšení. Na středních i vysokých školách existuje spousta hudebních kroužků (bukacu), ve kterých studenti dávají dohromady kapely a trénují během vyučovací pauzy. Tento trend má své kořeny v 60.letech minulého století, kdy japonští studenti začali hromadně nakupovat elektrické kytary (více než půl milionu prodaných kytar jen mezi lety 1964-1967) a vytvářeli amatérské studentské kapely, které hrály většinou převzaté věci. Tato tradice funguje dodnes: na univerzitních kampusech neustále zní hudba ze studentských učeben, což vytváří zajímavou asambláž různých zvuků a stylů.
Naproti tomu sa zdá, že japonská scéna okolo tvrdej hudby je výrazne poznačená aj psychedelickým soundom (Acid Mothers Temple, Flower Travellin‘ Band, Kikagaku Moyo atď.), ktorý prenikol do celého sveta. Je to dané rituálnymi a náboženskými otázkami vnímanej japonskou spoločnosťou?
Japonsko sice je hluboce poznamenáno rituálními a náboženskými aspekty, ale zde se spíš jednalo o fakt, že japonští hudebníci chtěli spontánně překračovat rigidní hranice rockových/metalových žánrů, součástí čehož je i kritika ortodoxního náboženství. Dobrým příkladem je psychedelizující kapela Boris, se kterou jsem měl tu čest dělat rozhovor. Pokud zde mluvíme o nějakých paralelách k náboženství, tak potom lze koncerty Boris vnímat spíše jako satanské rituály (smích)
Prednedávnom ste vydali nové EP Emotional Damage Wreckage, ktoré obsahuje tri skladby. Je vaším hlavným zámerom ísť skôr po zvukovej kvalite, ktorá by sa pri koncentrácii väčšieho počtu kompozícií trieštila do viacerých smerov? Bavia vás kratšie konceptuálne formy?
Ano, naším záměrem bylo udržet na novém EP maximální zvukovou kvalitu. EP proto nabíral a míchal prominentní americký producent Derek Saxenmeyer, jehož učitelem byl Andy Wallace (Nirvana, Linkin Park, Jeff Buckley), zatímco mastering měl na starost britský zvukař Tim Debney (Killing Joke, Jethro Tull, Tom Yorke). Co se týká kratších konceptuálních forem, tak já osobně bych nejraději vydal celé album naráz, ale Derek mě přesvědčil, abychom naši hudbu vydávali postupně, tzn. jedno třípísňové EP cca každý půlrok.
V čom sa toto EP líši od predchádzajúceho počinu She Who Plays With Shadows?
She Who Plays With Shadows je již deset let staré, a během této doby se proměnila i sestava kapely. Na EP tenkrát zpíval Jeník Hrbáček a Zdeněk Růžek (oba z kapely Spleen?), díky čemuž mělo EP více grungeový nádech. Na EP se podílel i zkušený popový zpěvák Radek Stavinoha, takže EP dokonce chvílemi znělo jako Depeche Mode (smích). I z hlediska zvuku bylo EP jinak koncepčně pojaté – čtyři skladby nabíral Pavel Bohatý ve studiu SONO, a jednu skladbu s námi nahrál americký producent David Barbe v nashvillském studiu The Tracking Room.
Veľmi ma zaujali aj vaše hudobné vzory – Richard Wagner (hudobné divadlo) zmysel pre dramatickosť, The Residents (performance, video art) zmysel pre avantgardný prejav, čo sa chtiac – nechtiac prejavuje aj vo vašich najnovších skladbách. Chcete pracovať aj s nehudobnými zložkami – mystifikáciou, presahom do iných žánrov, do iných druhov umení?
Richard Wagner mě motivoval především svým konceptem „Gesamtkunstwerk“, což je jakési souhrnné umění, které stírá hranice mezi estetickým dílem a realitou. Od Wagnera mám i tu dramatičnost: mám rád prudké změny, dynamické vzestupy a pády. Naživo hraje Nantokanaru výhradně v černých oblecích, aby vznikla teátrální kontradikce mezi tím, co divák slyší a co vidí. Spolupracujeme navíc s japonskou burleskní tanečnicí Maico Tsubaki, která je vyobrazena na bookletu nového EP a se kterou příští rok plánujeme natočit hudebně-taneční videoklip.
Vy ste s kapelou ešte pred odchodom do Japonska mali tú možnosť vďaka víťazstvu v jednej hudobnej súťaži nahrávať v Nashville s producentom Davidom Barbom a v nejakom rozhovore som sa dočítal, že ste mali vyššie očakávanie, než nakoniec bola realita. Napriek tomu ste začali tvoriť s iným producentom Derekom Saxenmeyerom, ktorý sa stal aj členom kapely. Je pre vás dôležité mať niekoho, kto vo výsledku dá dohromady váš zvuk a nie je pritom z externého prostredia?
Problém s Nashvillem byl v tom, že nám Jack Daniels po vítězství v soutěži slíbil nahrát singl v jednom z nejlepších nahrávacích studií v USA (The Tracking Room), ale na místě jsme se dozvěděli, že máme časový limit cca tři hodiny. Za tu dobu se skoro ani nestihnete vybalit, natožpak nahrát celou skladbu. Stihli jsme jen základy a zbytek se musel nahrát v pražském Faustu pod taktovkou Dereka Saxenmeyera (jednalo se o skladbu „Have a Great Day“). Derek se posléze stal plnohodnotným členem kapely, což nás po zvukové stránce posunulo velmi dopředu – viz jeho produkce na našem posledním EP. Derek je navíc originální skladatel a jeho hudební kompozice se objeví již na dalším EP, které plánujeme vydat na konci tohoto roku.
Vravíte, že zatiaľ odmietate živé hranie, lebo sa chcete venovať štúdiovej práci a kapelu ste doteraz brali ako najmä štúdiový projekt. Kedy sa to u vás preklopí tá zvedavosť, ako bude naživo na vašu tvorbu reagovať publikum?
Je pravdou, že Nantokanaru jsem založil primárně jako studiový projekt. Polovina členů kapely je navíc velmi vytížená, protože se hudbou živí na profesionální úrovni – zpěvák Filip Vlček je vyhledávaným producentem, který zároveň hraje na basu a zpívá v kapele John Wolfhooker, a basista Vít Kraváček zase pravidelně vystupuje s kapelou Poletíme?, takže je poměrně složité najít termín, ve kterém by se celé Nantokanaru dokázalo fyzicky sejít (celá kapela se poprvé sešla až minulý rok na natáčení nového videoklipu). Nicméně pro všechny fanoušky tvrdého alternativního rocku mám skvělou zprávu: Nantokanaru vystoupí – poprvé po desetileté pauze – v pražském klubu Cross, a to 16. listopadu 2022. Bude to jediné vystoupení v tomto roce, takže si ho rozhodně nenechte ujít!
