Pri koncipovaní tohto literárno-hudobného projektu sa stretli pred šiestimi rokmi. Najprv sa mohlo zdať, že iba jednorazovo a účelovo: zhudobniť Kafkov román Zámok. Odkaz česko-nemeckého literáta Franza Kafku je však natoľko silný, že toto puto k sebe napevno spojilo hudobníkov, literátov, výtvarníkov a grafikov k ďalšiemu albumu Amerika a prerástlo do plnohodnotného koncertovania. Obe nahrávky sa nesú v kafkovskom duchu – tajomnom, melancholickom, mystickom opare s nemeckými, českými a najnovšie aj anglickými textami. Jaroslav Rudiš – jeden zo zakladateľov Kafka Band – nám porozprával o koncepcii nových piesní a o vytýčenom smere, ktorým sa bude ďalej uberať táto skupina.
Myslím, že se to v našem případně příjemně prolíná. Lidé, co na nás chodí, čtou myslím knížky, často mají vztah ke Kafkovi, a zároveň mají rádi hudbu a kapely jako Priessnitz, Tata Bojs nebo Umakart.
Museli jsme se posunout. Zámek byl v našem podání spíše literární čtení s hudbou, takový melodram, hodně divadelní tvar, nakonec z toho taky v Brémách divadlo vzniklo, naše první. Amerika bylo druhé divadlo, písničky vznikly pro inscenaci v Brémách, tak trochu na zakázku, kapela ve hře opět stála na pódiu a a živě hrála. Tentokrát jde o dvanáct písniček, o dvanáct zastavení na cestě Kafkovou studenou a melancholickou Amerikou. Kafka ve svém nadčasovém románu popisuje moderní chladnou společnost, možná proto jsme zvolili i elektronické nástroje a vocodery a tak.
Karel Rossmann, hlavní a velmi tragická postava románu, anglicky neumí a musí se ten jazyk rychle naučit, aby se v Americe neztratil. Tak jako jsme se anglicky museli naučit i my. Proto ta angličtina. Patří to k příběhu.
Asi ano. Ja jsem zadal do počítače v muzeu emigrace v Bremerhavenu své jméno a vypadli mi dva Rudišové z Rakouska-Uherska, co tudy odešli do Ameriky. Jednoho předka jsem pak dokonce dohledal na interrnetu, byl z Jičína, z okolí pochází naše rodina. Přijmení Rudiš není u nás moc časté, mý němečtí předci z otcovi strany se psali kdysi dávno taky Rudisch. Všechno je to ve stejné Evropě propletené. A hodně lidí od nás odešlo do Ameriky.
I to je téma Kafkova románu… O hudbě jinak už moc nepíšu, ale dříve jsem opravdu o ní hodně psal. Teď se soustředím spíš na knihy a práci pro film nebo divadlo. Občas píšu do novin o dějinách a současnosti, takové literární eseje, to mě hodně baví. Myslím, že skvělé hudby je u nás i na Slovensku spousta, podobně jako literatury. Ale je strašně těžké prorazit. Třeba v Německu máte obrovskou konkurenci. Člověk asi potřebuje i trochu štěstí. A musí, myslím, umět německy.
Hrajeme jen ty nové. Amerika je koncepční album. A i koncert je koncept.
Na to musíme teprve přijít. Ale láká nás to, to jo. Uvidíme.
Asi spíš ne. Já ale hudbu hodně míchám do mého psaní. Mé knihy jsou myslím čím dál hudebnější, pracuju s refrény a riffy, některé motivy se mi tam pořád vracejí, to mě baví.
No, musíte v nich hledat tu hudebnost, něco, co vás osloví, inspiruje, třeba k napsání textu, někdy to je třeba jen jedna věta.
Přesně tak. Mám tam pasáže, které jdou, myslím, i zpívat.
To nevím, ale mě hudba vždy velmi inspirovala. Rocková, elektronická, i klasická.
Mě osobně to strašně baví a rád bych hrál více. Jen je to produkčně poměrně složité. Každý dělá i něco jiného a není někdy lehké se sejít. Ale strašně se těším na ten čas, který spolu trávíme, zkoušíme, skládáme, tvoříme, chodíme na pivo, povídáme si. To je paráda. Myslím, že se všichni i navzájem inspirujeme.
autor: Daniel Hevier ml.
