Český hudobník Václav Havelka je rozhľadený na viaceré strany. Okrem svojej domovskej kapely Please The Trees, vystupuje aj v rôznych sólových projektoch. V bratislavskej Fuge sa predstaví na koncerte s americkým hudobníkom Jay Munlym, ktorý sem príde so svojím bočným projektom Munly & The Lupercalians – vystúpia v rámci koncertnej série Danube Music Day.
Byť komorný, intímny, introvertný – práve týmito prívlastkami najčastejšie opisujú vašu tvorbu. Súhlasíte s tým? Máte radi v hudbe úspornosť, repetetívnosť, menšie myšlienkové a hudobné motívy?
V hudbě upřednostňuji citlivost, emoci a atmosféru. Myslím, že stejně jako veškeré ostatní formy umění zrcadlí osobnosti, které je tvoří. Tak i tak moje tvorba zřejmě zrcadlí mne. Mám rád především autenticitu, kontext, souvislosti a příběh. Minimalismus a repetitivnost miluji. Jsou to prostředky, které mě dokáží uvést takříkajíc k vytržení, někdy až na hranici transu, a to ať už hudbu poslouchám, anebo sám produkuji.
V rámci vašich sólových koncertov hráte iba na sólovú gitaru, čo sa môže javiť ako veľmi obmedzujúce, ale zároveň to dáva úplne iný pocit hrania, keď sa človek spolieha iba na vlastné aranžmány. Ako pristupujete k živému sólovému hraniu?
Sólové hraní je velmi osvobozující, ale zároveň náročné a emocionálně vyčerpávající. Skladby jsou zde ohlodané na kost. Člověk se nemá za co nebo za koho schovat, čím se zahalit. Při sólových vystoupeních si velmi užívám jejich autentickou atmosféru. Často mi také nějaký okamžitý emoční podnět zavelí zahrát píseň jinak, než jak byla nahraná na album a jak posluchači znají. Cesta písně tak nekončí nahráním, ale žije dál svým životem. Zahraná naživo se pak v každém prostoru a dané atmosféře sama manifestuje tak, jak má sama zrovna náladu.
Nesmierne obohacujúce pre každého hudobníka je robiť nielen nové veci, ale najmä s novým prístupom, pretože ten umelca poháňa a rozvíja smerom dopredu – u vás je to kapela, sólové projekty, terénne nahrávanie (projekt Future Landscapes), zhudobnenie indických mantier (Golden Spine) atď. Čo ma na tom najviac zaujíma je hľadanie súvislostí – relácií – vzťahov – v hudbe, ktorá je otvoreným celkom aj uzavretá vo svojich žánroch. Vychádzajú všetky vaše hudobné aktivity z vašej obľúbenej hudby, ktorú potom na seba nabaľujete?
Myslím, že záleží na typu umělce. Většina ustrne v něčem, co jim buď vyhovuje nebo je úspěšné a to zabije jejich kreativitu. Taková hudba mě nezajímá. Já sám nemám nejoblíbenější žánr nebo jasně definovanou inspiraci. Inspiruje mě všechno. Hudba, kterou poslouchám mě inspiruje. Mým záměrem a motivací je každou další věc udělat jinak, než tu předchozí. Tvorba je pro mě vlastně takové pnutí, které mi nedává spát a nabíjí mě energií, kterou potřebuju k životu. Je to moje přirozenost. Je pro mě něčím, co mě přesahuje. Vlna nebo poryv větru, co mě unášejí do neznáma. Dobrodružství.
Konvenčnosť verzus experimentovanie, pesničková forma verzus improvizačná plocha. Ako tieto prístupy k hraniu striedate? Premieta sa aktuálne tempo vášho života do súčasnej podoby vašej tvorby? V akom životnom tempe sa teraz nachádzate?
Moje současné tempo je poměrně hektické jak v civilně pracovní, tak kreativní rovině. Před rokem jsem začal pracovat jako hudební dramaturg mezinárodního kulturního centra MeetFactory v Praze. Vedle toho jsem vytvořil hudbu pro divadelní představení Cesta k vodopádům v režii Michala Dočekala v divadle Ungelt v Praze a natočil sólové album, jež chystám k vydání příští rok. S mým synem Šimonem, resp. naší kapelou Sun+Dead máme rozpracované EP. S Please The Trees jsme zkomponovali téměř půlhodinovou skladbu pro instalaci magazínu Dolce Vita ve spolupráci s designovým studiem mmcité a nažive je v rámci té instalase odehráli na letošním Designbloku v Praze. No a 31.10. vychází debutové album česko-islandského projektu fyield, jenž vzešel z filmového natáčení Future Landscapes. Tvořím intuitivně v moment, kdy mám co říct. Co to bude příště, to sám nevím.
Aké témy vás momentálne najviac zaujímajú? A ktoré formy ich spracovania vás lákajú?
Angažovanost.
Čo naopak v hudbe považujete za uzavretú kapitolu?
Za uzavřené nepovažuji nic, ať už hudbě nebo jinde. Vše je v neustálém, nekonečném procesu.
Veľmi ma zaujalo, že jeden z vašich najobľúbenejších albumov je My War od Black Flag, ktorý je kongeniálnou spoluprácou Henry Rollinsa a Grega Ginna. V čom vás formoval podobný typ hudby? Názormi? Nekompromisnosťou s akou pristupovali ku gitarovej hudbe? Bola to inšpirácia pri vzniku vášho kazetového albumu Exhale Extender?
Henry Rollins byl v mládí můj velký vzor. Svojí autenticitou, nekompromisností, posedlostí hudbou a nasazením. Byl to právě on, kdo mi pomohl otevřít svoje srdce hudbě všech možných žánrů, sledovat ji v souvislostech a ctít historii. Naučil mě, dělat si věci sám. Na nikoho a na nic nespoléhat. Že hudba je prostředek k dosažení změny vědomí. Že vše záleží jen na mě a nic není nemožné. Že je úplně jedno, jestli stojíte na pódiu nebo pod ním. Že vše je jedno, neobejde se bez toho druhého a vše dohromady vytváří celek. Henryho Rollinse respektuju a sleduji do dnes.
Teraz vystúpite pred kultovou postavou denverskej scény Jay Munly, ktorý sem príde s projektom Munly and The Lupercallians, ktorý je zmesou viacerých štýlov. Čo sa vám páči na takejto hudbe, na jeho príbehoch, prípadne či vychádzate aj vy z denverského soundu pri vašich sólových skladbách?
Munly a jeho jinak nerozlučný parťák Slim Cessna, který se z vážných rodinných důvodů aktuálního turné bohužel neúčastní, jsou pro mě stejně autentické a výrazné osobnosti jako zmíněný Rollins. Považuju si za čest, že mi prostřednictvím prostřednictvím promotérských DIY aktivit, na nichž se s kamarády pod hlavičkou Scrape Sound mám možnost podílet již šestnáct let, bylo osudem dopřáno osobně se seznámit právě také s Munlym, Slimem a spol. Přátelíme se již několik let a pro mě je radost vědět, že za tou jejich skvělou a osobitou hudbou a neopakovatelnou, vždy precizní koncertní prezentací, jsou navíc tak skvělí, vtipní a milí lidé. V Bratislavě se uvidíme poprvé po čtyřech letech, tak i proto se na večer ve Fuze tak těším.
